Stopy osudu v čase

  Vlasy hra. Je opět ráno a já stojím v koupelně, pročesávám si své dlouhé vlasy, pohledem vpitá do zrcadlové krásy, stojím a přemýšlím co s dlouhým vlasy, které stékají jak prameny vody po ramenou, snad účes vymyslím takový, abych byla ženou upravenou. Tak zkouším sepnout drdol, leč prameny ne a ne držet, ruce pospíchají,tak padá nepovedený... to je frmol,tak vytahuji z košíčku barevné gumičky,že zapletu si culíčky, ale ruce bolí a výtvor.....je blud holý, ne není to pravé koření a nebaví mě před zrcadlem zdlouhavé dvoření. Končím a do vlasů spínám velkou černou sponku po níž vlasy spadají do úponků a nakonec i to splňuje normu krásy, tak ukončuji hru s mými vlasy.

  Úvaha myšlenek. Co trápí mou hlavu... úvaha myšlenek uvnitř i navenek znavené, které jsou v právu,myšlenek o životě, kdy trápení jednoho je schoulené jak kotě v botě...kruté to myšlení, kdy život svinský s osudem udeří aniž by dal předem vědět a zazvonil u dveří, kdy jeden přežívá v bolesti a čeká, čeká na pomoc,ale bohužel o té se píše jen v bájích a pověsti... ¨kdy úvaha myšlenek jsou dané a jsou v právu,kolují a zatěžkávají mou hlavu. Miluj bližního svého a jeho bolest ve svých měj rukách, jeho trápení kdy topí se v slzách a nezměnných mukách, kdy jeho bolest píchá jak trní růže... tvé chápání,podání ruky pomocné tu bolest prolomit může, ale to by jeden musel chtít, chápat a přátelství ctít. Kdo si tady kdy uvědomí, že je to jak nechutný mok co přelévá se v úvaze myšlenek jak voda,jak bublající tok a hlava to nebere...brát nechce, pravdivá úvaha myšlenek, že důvěra jde pozbýt lehce, ale nabýt bohužel těžce...... kdy odchází zadními vrátky a ten kdo pochopil,tak může číst tuto ...

  Zamyšlení. Je to tu a nad to není, sobotní mám zamyšlení.... přišlo samo,přišlo z rána, přilétlo jak černá vrána pomalé myšlenek kradení jako zvěře vábení.... úvaha mi na leb sedá, ale mě to přeci nedá, k zamyšlení se vracím dál, v hlavě pusto...prázdný sál bez hudby a tanečníků, v hlavě plno vykřičníků zpoza rohu se mi smějí, hladový je ten kdo nejí.... Zapaluji si cigaretu bez zpěváků, bez sonetu,v dýmu šedém pokouření, vůně kafe k zamyšlení,lógr hnědý ve skle sedá, možná kouzlo,možná……...leda, nedivím se,mám to v sobě, možná dojde mi to v hrobě, že tu je a možná není, tohle divné zamyšlení.

  Smutná obloha. Šumava vstává je zataženo, co se to děje pro boha, že smutná je zase obloha a nebe pláče....tvoří se kaluže v nichž každá kapička jak panenka skáče. Uplakaný vstal i nový den, potichu beze slov žaluje, že ani slunce nechce ven a mraky ty šedivé nad celou  Šumavou kralují, že na to je zákon přírody a oni ten déšť schvalují a přírodu smáčí,snad…. že je zdravý a o to tu kráčí. Příroda ten slzný ron přijímá, dýchá a zlobu ani smutek nevnímá, snad,že je darem od Boha..... posílá jasný vzkaz, že nemá být smutná obloha neboť v dešti je dar a síla, vše pučí snáz....jen nebe plač a zalívej,však i v dešti je plno krás.

  Nekonečné nekonečno. Jak zvláštní je nekonečno a možná ho i znám, čtu ve svých dlaních jak ve slabikáři,podělím se a kousek Vám dám.. snad,že nekonečné je nebe, od nevidím do nevidím je ten nebeský chrám ať za dne či za tmy nikde nekončící rám...…. Jak nekonečné potůčky stékající do hlubokých vod tam v nekonečnu kde je oceán... jak nekonečná je láska proudící ze srdce v cestičkách neúprosné touhy,snad zdá se, že život je nekonečno i když někdy...... jen okamžik pouhý. Jak hluboký a nekonečný je vesmír, mléčná dráha a nekonečno hvězd je v něm, jak všechny cesty kolem světa opřádají celou Zem... jak nádherné je nekonečno, neutuchající panenství, vždy člověk v myšlenkách bude bádat v tom nekonečném tajemství.

  Zvláštní dojem. Kdy a proč vzniká tak různý pojem, všechno okolo,lidi,zvířata, hory,kopce...vše co vidím, zvláštní dojem.... pramen co ze skály prýští dopadá na hladinu a na tisíc kapiček se tříští, jak minulost co zůstává utajena době příští... A přítomnost tohoto života co nepospíchá honem, tak pomalu krokem houpavým jaj zvláštní dojem.... a čas budoucnosti letí na křídlech vstříc osudu tikajících hodin,které odpočítávají další můj rok a nemám jim to za zlé, že mezi prsty odtékají jak vodní tok pryč kolem, neúprosný čas kdy stárnu jak zvláštní dojem...... Jen šedivé mé vlasy snad vyznají se v tom časovém pásmu... nemluví a odraz v zrcadle stříbřitě napoví,že je to v pořádku, spočítané to mají a roky mé jak číslice na řádku drtí ten neúprosný čas.... ne nestěžuji si a možná v tom je plno krás...a zvláštní dojem,vezmi ho ďas.

  Dokud bije. Je to stejné jak v lesním tichu kukačky kuku kuku a tak poslouchám svůj tlukot srdce a cítím ty ozvěny dopadu na mou ruku, kterou přiloženou mám a jak tóny hudby,akordy a slova k tomu dám....ťuk ťuky ťuk jak šíp na tětivu co šponuje luk. Zrychlený tlukot bez nadsázky ťuk,ťuk,ťuk,to bývá hlava v oblacích zamilovaných, ta rychlost tepů z lásky.... nezáleží ani tak na rychlosti, když srdce je svěží a tlukot tak správný když bije a běží.... Ten pocit,že žiješ díky tomu srdci nekonečný život pokud můžeš a nenechá tě ve štychu... ale i jednou přijde přeci, kdy tlukot zjemní potichu a bez pomoci... kdy odcházíš kamsi v temné noci. Vše zmlkne,ani kukačka už v lesním tichu nekuká, ode zdi ke zdi tvoje duše je smutná,ani nemuká, vše vidí a ví,že tvé srdce neťuká... pomalu k nebi odlétá, se svým tělem a srdcem se loučí, už nebude po světě víc chodit, ťuk,klep,ťuk dobilo srdce, tak život končí...

  Jak přichází múza. Když přichází múza do mé duše, vždy jí cítím když kolem kluše a rozhodla se právě zůstat, usadila se v mé hlavě  dokud dovolím jí žít a vím, že jen tak nechce odejít... dlouho tu holka nebyla a tak má nucené resty, tak je tu se mnou,skládá básně, příběhy ze života,z té dlouhé nijak lehké cesty. Vypráví kde byla,pláč i smích, smrt i život v jedné tužce.... vypráví co všechno zakusila, nechce spát a dál povídá, noc mi ukrádá... jak když chleba kouše a ujídá, nezlobím se,pijeme kafe a poslouchám to její "hej,piš a na papír to dej... dej lidem do básní poznat tu myšlenku prvotní, dej jim okusit sebe ať vědí co bylo v tvé cestě životní"... Nebojím se a tak píšu jak dlouhá a nelehká byla má životní chůze, píšu s odhodláním a píšu dál jen díky své navrácené múze.

  Pěsti ve tmě. Nečeká na den když  obmotává si zápěstí a nasazuje s klidem boxerské rukavice a jen při pohledu na něj tuhne úsměv,tuhnou líce.... ne nevypadá nijak jemně ten co se nebojí rozdávat vášnivé pěsti ve tmě. Obecenstvo zlověstně mručí a neochvějně čeká na údery toho,co do ringu cestu si klestí, na údery někdy i smrtelné, krev a obličej rozšvihaný, ne není to férový sport a obličej protihráče připomíná rozšlapaný dort. Nejsou to doteky něžné ani letmé, jsou to tvrdé bolestné rány a slyšet jsou dopady těch pěstí ve tmě... možná chtěla bych být na čas tím tvrdým boxerem, který nenosí štěstí, ale bez milosti do krve uštědřit leckomu výprask  tou tvrdou pěstí.... Nemazlit se s nikým ani se životem a už vůbec ne  laskavě a jemně, ale rozdávat bez úsměvu s uhrančivým pohledem pěsti ve tmě.....

  Doteky osudu. Až jednou skončí má dlouhá životní etapa,až dojde dech poslední a já už tady nebudu, tak nebudou mě obestírat doteky osudu.... šlapaly po mě celý život všechna čest, zažila jsem bolest,žal i lest, doteky osudu mířily a do mé hlavy, motala jsem se v bludném kruhu a nikdy nevěděla,který je ten pravý, bez představy co vše se může stát, dopřály mi i pocity,co je to se rozvést i vdát. Ale dík tomu za dvě krásné dcery, co v osudu přišly jak v květním kalichu možná z lásky,ale ne v přepychu... a zase byl to osud co zapůsobil než s úšklebkem mě dobil, s omluvou mi pomohl i vstát, otřepat se ze všeho,vzchopit se a jít zase dál...…. Jak vánek zavál mě sem do náruče nic nekončící lásky, asi za odměnu,za to co zpsobil když tahal za provázky... teď ve věku kdy vrývají se vrásky, tak osud dotekem krásně, tak jako nach dává mi do vínku psát tyhle básně... v náručí lásky dokud tu pobudu, tak vychutnávám si ty doteky osudu.

  Nenávratně pryč. Tak kráčím pod teplou leč zataženou oblohou v tom lesním tichu a nasávám atmosféru té vůně, klidu a lesního pychu...…. leč připadám si v té kráse jak osamělý voják v poli kdy vzpomínky na dobu minulou mě drtí a v srdci bolí. Mám třináctou komnatu a od ní stále nerezavějící klíč těch vzpomínkových pochodů jež jsou nenávratně pryč. Jak malá holka co ke hře jí stačil jen kulatý míč a jeden by plakal a nebo se i smál, to dětství a dorůstající mládí uteklo za brány klidu a co dál..... Život poté přitvrdil a do vínku radosti vtěsnal i bolest,žal i klinickou smrt,když otevřel se druhý sál....a osud kopal dál.... nevím proč minulost drtí a trápí mě i v této mé věkem dané době... snad dojde minulost odpuštění až zavřu oči a budu v hrobě a tak se mou odejde i vzpomínkový klíč na doby minulé,co pak už budou nenávratně pryč.

  Sudičky. Tři mi stály u kolébky nad čím přemýšlely asi, sudba převelice těžká... první do vínku mi dala ne moc velké krásy... druhá nad kolébkou stála, z přemýšlení měla vrásku, do vínku přec chtěla mi dát štěstí, zdraví a taky lásku... moc se jí to nepovedlo, život dával rány, to,že s třetí sudičkou přilétly i vrány. Jako dítě v kolébce čekala jsem svůj osud,možná dobrý, možná zlý a čekám na něj dosud... takže třetí sudička neměla moc práce, smrt,nemoc i neštěstí sdělila mi krátce... Nebýt kmotřičky "Štěstí" co po špičkách přišla k ránu, poslední sudbu obrátila jinak bych byla v Pánu.... tím pohádka začala kdy tři sudičky přišly přát, ať už štěstí v neštěstí, něco do vínku musely mi dát. Vždy to dobře dopadne než zazvoní zvonec, princ si zamiloval princeznu a pohádky je konec.

  Vstávání s rozbřeskem. Vstávám je 7 h,mé oči nechtějí dál spát,tak vstávám a jen tak v županu vařím kafe, postavím ho na stůl a první cigárko si dávám... nejsem sama kdo vstává a slunce na straně východní si na čas dává a své paprsky za lesem pomalu strká ven.... nechce se mu,ale musí, skončil totiž noční sen. Kdo ví a zná ten může říct, že nejhezčí jsou tichá Šumavská rána,kdy za nocí zavírá se brána a okolní příroda probouzí se v rozbřesku, nadýchla se v té romantice, v tom tichém ranním potlesku. Je škoda nevstat a spát dál... přijít o tu nádheru,ten vzácný obraz a v ranním vstávání o krásný sál, nelze prostě zaspat tu nádheru a vstávání s rozbřeskem má své výhody,když v tom tichu u kafe můžete pozorovat to probouzení přírody. Nepoznala jsem nikdy tak klidné vstávání jak tady na Šumavě a skláním se v úctě a mé ruce v tom tichém potlesku vítají nový den,v tom přenádherném rozbřesku.

  Ticho a boj před bouří. A teď náhle přitáhl se nad Kašperské Hory černý mrak jenž hrozivě a temně leží nad krajinou jak starý vrak... vše ztichlo,ptáci i příroda mlčí a čeká se na první blesky,kroupy a přívaly vody,v tichosti se vše krčí... Co nadělí samo nebe, bude to zlé či dobré, pomalu zvedá se povětří což nic dobrého nevětří a po horku a dusnu zebe... slunce snaží se dostat přes tu těžkou clonu černých mraků a tápe jak ztraceno v lomu. Snaží se a snaží i na bodu zlomu, své paprsky mezi to černo neochvějně vráží jak nůž... možná zdaří se mu to cože.... nadále se odehrává tichý boj těch živelných soupeřů na nebi a čeká se co bude dál... Z jedné strany žhavé slunce, z druhé strany nasupený černý mrak a přívrženců plný sál... a zdá se,že prohra sluneční bude skutečná a bouřka se blíží a je plná síly,pomalu a s přehledem se dere ke svému cíli.

  Kouzelný kraj. Historie vypovídá v tomhle Šumavském kraji a nelze přehlédnout očima, že jste vlastně v ráji... nejen na okrajích vsí, ale taky v lukách stávaly kouzelné zvoničky, blízko nich Boží muka. Znám tady jednu chaloupku kde kdysi v historii tu jeden sedlák žil,na její střeše zvonička co vyzvonila spoustu chvil... když budeš kráčet tímto krajem a uděláš si chviličku,věz... a nikdy nepřehlédneš ani jednu kapličku. Až cesta tvá tě na Šumavu zavane v pravou chvíli, postůj u čarovných křížů co dodávají plno síly, vdechneš atmosféru klidu co tento kraj skýtá,vůně lesů, pastvin vůbec,v tichosti tě vítá. Postůj a poslechni srdce v tomhle kouzelném kraji, s historií spjati úzce budete jako v ráji, věř,že nelžu a víra tvá až přivede tě sem, až poznáš krásnou Šumavu, tak pochopíš co je nádherná Zem.

  Noční procházka. Pod hvězdnou oblohou myšlenka spásná, jdeme tak pomalu a ruku v ruce za noci tiché procházka krásná.... jen my dva spolu sedíme u potůčku v trávě a pozorujeme hvězdné nebe v té kouzelné noci tmavé, planety co nejblíž jsou v té noci nejvíc září...jsem s tebou šťastná a noc se předvádí jak Magdaléna Máří. A kolem nás vzrostlé stromy v té tajemnosti krášlí nach, v té noční krajině jen my dva co nepociťují žádný strach.... jen potůček v té noci šveholí nám za zády, snad krásnější než den, kdy noc jak modelka svým šatem černě zdobeným nadělá spoustu parády... I když rosa v trávě trochu studí a zebe, já vím,že naše láska je nekonečná a že miluji jen tebe.... škoda jen,že procházka noční končí a my pomalu otvíráme branku, vcházíme do spánkem tiché chaloupky, do našeho zámku.

  Stín dědy. Cítím tě,vidím a jen já vím, pozoruji tě kolem dědo pozoruji tvůj stín.... ta vzpomínka na kováře vzácná a milá...mám mokré tváře a v myšlenkách jen tvoje záře nezapomenutelná leč tichá nemá dvojí tváře....jsi dlouhé roky tam a já čtu to z kalendáře života který tiká....jak hodiny tiká. Vím,že hlídáš moje kroky, jsem vděčná tvému stínu celé ty dlouhé roky.... a není to sen,ani bludný vjem, nikdo nezná mé cítění a ty,ač jsi v nebi,stejně to víš, že stínem svým jsi mi blíž. Miluji ten obraz té chvíle kdy stál jsi na dvorku v plné síle, kdy zapálená bez filtru startka v tvých prstech a cítím i dnes její dým i vůni,kdy ke rtům jsi ji nes.... nikdy se nezhatí a neutopí vzpomínka v tůni plné vody,kdy naposledy odcházel si a do nebe dlouhé schody... A přesto nikdy jsi neodešel, jsi všude okolo a já to vím a nade vše ta vzácná vzpomínka..... jen já tvoje Ádelka vidím tvůj stín.

  Zlé sny. Sama sebe se ptám proč.... proč v posledních nocích zdají se mi zlé a divné sny a ze snů v hlavě kolotoč ač v poklidu plynou mé dny... tak sakra proč ptám se mám ty zlé sny? Vždyť nic zlého se neděje, že živý je mrtvý on.... zachraňuje svoji dceru, rána za zády z pistole, já vkládám naději když volala o pomoc mami maminko.... je hluboká noc. Tak co z toho pramení,je to zlé či dobré znamení? A dnes divné probuzení...opět zlý sen, něco se kolem mně děje, snad něco tu je a není,je to zvláštní.... a já všeho dobrého se chytám, kdo na mě myslí...škytám, vidím sestru a sen zraje, kamion,rána a bílá košile vlaje. Držím se stěží a ona.... v krvi na silnici leží...je mrtvá a její mobil v mé kabelce zvoní, zvedám ho...ona mě volá, pláče a slzy roní,je jen stín co je mi blíž a já....já odpouštím jí a loučím se s ní, posílám jí k nebi výš....v ruce kříž. Nemohu tomu uvěřit,bude toho více a má intuice říká mi,že není konec a další sen přijde do třetice, kahan a svíce....jdu do kaplič...

  Zcestné myšlení a jen ven... Je dnes divný a zlý den kdy vztek,lítost a zcestné myšlení, zmatek jež tlačí mě ven a jen ven.... probouzí se nicotnost přítomnosti. Čeho?Snad slzí a černobílé lítosti co hlavou běží,uchopit ji nelze, možná stěží....nechápu já a nebo nechápou mě jiní, snad protože v chápání jsou líní, možnost poslední naděje, že sobotní den mi nepřeje štěstí a cit, já postrádám svůj klid jež mnou proniká jak před bouří panika. Mraky jež nade mnou táhnou jak zlý sen co prohání se hlavou, nic nekončící snů spojení, v Blížencích vztek i láska, životní dvojení jež u srdce bolí, jednou mě tohle všechno zničí a skolí jak divokou zvěř....dobrá trefa a jednou měř. Recept na rakev je předepsán jak modlitba,v níž hledám útěchu a klid, poslední cesta životní a stále je kam jít.....

  Alkohol hasí bol. Jak den blbě začal,blbě i skončí a všude kol na kuchyňské lince alkohol co hasí bol a pomáhá i proti chmuře, troufám si říct,že bude hůře, tak všechen ten bol zalévám, panáka sem a panáka tam, ještě dobře mířím a zlověstné myšlení střílím i beze zbraně a nemluvím do větru jen tak planě.... Lék všemocný v alkoholovém opojení a nad jiný lék není... nedočkáte se u něj zrady, má samá pozitiva a dobré rady, léčí smutek i vztek,kam hrabe se chemický z lékárny lék. A když havran zakráká i doktoři jsou na draka, prd vědí co srdce bolí, mám kuráž vzít někoho holí...bít a bít dokud ruce mají sílu a ve vzteku a beznaději víru...nemeškat a nalít si alkoholový jed,když místo mozku je studený led co průsery nepřikrývá a panák jeden či druhý tě rozehřívá... Tak na zdraví a myšlenkový zkrat, posléze uklidnění a celkový zvrat co trvá takovou dlouhou dobu, jak kdyby byl pochován v hrobu.

  Smysl života ve 13 komnatě. Co je smysl života to přináší mi opět má hlava ve 13 komnatě, kdy srdce bolestí krvácí jak naložené v tomatě...snad zamyslet se na chvilinku pouhou co protíná se z touhou... kdy krev mé krve v dáli se ztrácí jak tažní ptáci... Taková je zlá doba kdy zuří válka a sesterská zloba v pocitu, že si to sama přebere.ale asi ne.... je to tvrdošíjný boj kdy hlava mi to nebere, myšlenka na dětství se vrací záhy zpátky, kdy ve 13 komnatě okolo mně prošla vrátky po špičkách tak lehce, vracím se tam,kam se mi nechce... Ale přece vzpomínka nedá se zabít nicotnou zlobou a pozpátku jak rak v řece... Co rozzlobilo tě přece? Mé sny tebou nepochopené, po sobě jdoucí a srdcervoucí...dobře, ty jež nevěříš na přeludy, ty jež mísí se v tobě zlo i dobro, jen nevíš jak a kudy z toho ven... ubližuješ a trháš sesterská pouta v jeden špatný den. Ty co zabýváš se minulostí co odtéká jak pramen a odešla jsi jak špatní hosti... ano to píšu tobě ve 13 komnatě v koutku, kdy pravda má ...

  Životní soud... Možná je to dobře...možná co já vím, jednou jsem nahoře a jednou dole, snad jsem veselá a pak náhle splín co odtéká jak proud...možná, že tak vypadá životní soud... Rozsudek a rozuzlení co bylo tak to už není a můžu hrát na všechny strany,kdy zavíráš a otvíráš staré rány,po kterých zůstávají nezhojené šrámy... bezpapírový poslední soud, kdy ve mně dohořívá žhavý troud. Snad....spousta nemyslících v nicotě rozhoduje,životní soud bez taláru přísedících.... není co kam psát,není co do rozsudku dát, svědci nejsou,tak není koho zvát a tak rozhoduje...možná přijde zvrat. Nikdo nebude odsouzený až rozsudek životní nabude plné moci a ten kdo škodil zůstane až do smrti bez pomoci, nepodám a ani nemůžu podat ruku k smíru... poděkuj sama sobě,že prohloubila si opět tu černou díru.... Nevrátím se a ani nechci vracet co býval náš sesterský svět, zůstal jen kalich hořkosti když opadal květ...zpřetrháno je plno pout a zbývají jen tyto smutné věty... odklepnuto...končí životní so...

  Ranní kuropění. Dnes už nemůžu spát je časné ranní kuropění, kouřím, piji kafe a čekám na východ slunce,nad krásnější není... rosa v zelené trávě tolik studí, ale já brouzdám se zahradou a čekám na sluneční paprsky, pozoruji přírody probouzení. Kopretiny,růže i měsíčky na mě udiveně zírají,  v tom časném ranním kuropění mě jak královnu zahrad vítají a sklání se v ranním tichu, v tom posvátném kouzelném pychu. Z lesů kolem vine se vůně zeleného jehličí,ze kterého rosa okapává do vlhkého mechu kde zvedají se kloboučky hub a slyšet je šepot v tom lesním dechu... Já pomalu otrhávám okvětní lístky růže a modré zvonky z louky mi radí, že nejlepší je to v hodině ranní kdy nejvíce orosené růže voněj…. kdy v tajemnosti mám založit  růžový olej mládí... v tom časném ranním kuropění to k čarování svádí. Tak dobré ráno přírodo já přeji a jsem jak malá zahradní víla, na kterou působí časné ranní kuropění té pozitivní nádhery síla...

  V srdci klín... Co cítím když v srdci klín, bolí to a jen já to vím... nechci řešit tyhle věci a připadám si jak tygr v kleci, sem tam a můj stín,noc je dlouhá.... nedá mi spát a zase myšlenka pouhá. Je to vzdor mé klidné lásky  zpřetrhané na provázky, jsou to slzy hořké lásky a na čele další vrásky, je to bolest a v srdci klín, jak to bolí jen já vím... Čí si starost na mě padá, když strach a lítost se sem vkrádá... čí si zloba,čí si vina v pocitu, že nejsem jiná,kdo si trhá lásky krásu, v které hledala jsem spásu. Člověk zlý a k tomu podlý v našem konci hledá modly, je jak divokých sršňů roj co rozdněcuje tenhle boj, hledá špínu,tahá drby, vkládá je do známé vrby... ovšem láska silnější má moc, naděj mi jde na pomoc.

  Uvolnění. Snad je to tak dobře, že uvolnění přišlo s dnešním večerem, snad protože naše rozepře a sváry tak vážně neberem...snad, že ve slunečním žáru dál nechceme táhnout těch všivých klínů káru. Umíme si nalít čistého vína a zjistit kde stala se chyba co zhatila noc včerejší, že umíme si ujasnit kdo komu je přednější, tím náš vztah je opět krásný a volnější. Cením si komunikace, že vlastně je to legrace, když umíme ztlumit své rozjitřené emoce, koukat si z očí do očí bez lži a vzít se za ruce... a všem co dávají si námahu mluvit nám do vztahu, já říkám prostě dost a varuji Vás.... Vaše lži a házená špína je u nás nevítaný host...…. A díky tomuto dni,kdy žárem paprsků byl prosluněný...přišlo jak po špičkách to láskyplné uvolnění.

  Strom života. Jak záhadný je ve své kráse, ty jeho větve,ty zelené listy a sám sebou je si jistý, jak pevný a obdivuhodný je ve ztemnělé noci, stojí tam v celé nádheře čekajíc na promoci... Stojím pod ním a ne sama, jsme dva a ruce spletené, pozorujíc tu jeho pýchu postavenou ve výšinách tmavých oblaků, v těch stříbrných hvězd vyšívaných povlaků. Jaká podobnost filmu "Avatar",  v této hvězdné noci je tento strom životní dar,dýchá na mě jeho silná energie a slyším své srdce jak divoce bije, co děje se v tu chvíli ve mně... snad chce se mi vykřičet tu sílu krásy, tu mnou pronikající víru spásy a nastavuji tomu líc,to uvědomění, že já jsem vlastně proti tomu takové malé nic.... Ä sem tam mezi větvemi v tom zvláštním nočním tichu se hvězda mihotá...snad i ona nemůže se nabažit z té krásy tu stojícího stromu života.

  Zajímavost dne... Když nadchází východ slunce, loučí se noc a nadchází den, víčka se třepotají a končí sen, ¨jak kouzelné svítání v ráji zahrady kde růže se pne a krávy s telátky na pastvině...to je zajímavost dne. Tak začíná úžasné jitro v tomto potleskem daném dnu, sluncem prozářené, kdy měla jsem ho i ve svém nedlouhém snu.. a okolní krajina topí se v rose, smývá poslední ospalky z očí, než vyschnou poslední třpytící se kapičky rosy v trávě a za teplem se otáčí dychtivě neb slunce začíná hřát právě. Tak probudila se krajina a tápe ještě v posledních zbytcích svého snu, čeká,rozhlíží se,co nového se naskytne, co zajímavého bude v tomto nedělním dnu.

  Nechápu...…….. Nechápu ty pitomé fráze, když zlé a jedovaté sliny a pomluvami protrhly se hráze, k čemu pak jsou svody, když jak lavina vody valí se i hlína a zdá se,že i navalená špína... Nechápu ty osoby,co se pak kajícně plíží a ohání se zbytečnými kříži, oni nechtěli ublížit a zasadit ránu... nejsou si vědomi, že vypustili nesmyslnou hanu. Nechápu, vždyť nemá to hlavu, ale ani patu,tak na co si chtěli hrát tu.... omluva k ničemu,pozdní příchod, žádost se zamítá,nemám pro to pochopení a ani nechci mít...zkazila jste mi radost, tak sbohem......a tamhle nechal tesař díru, zedník zapomněl ji zazdít, pro mě jste ztracený případ, tamhle hledejte východ a můžete jít. Nechápu...ale po odchodu rozhostil se klid, sama podřízla si větev, tak teď ať se v tom utopí, však sama si vybrala cestu a snad pochopí...žij a nechej žít.

  Já to nedávám... Jen blbý den?Jen? Já se nevzdávám...ale, ale vždy svou slabost přiznávám a dnes to nedávám, slzy jak hrachy kapou na brýlová skla... nevím něco se ve mně děje, snad hodina zla...….. Dnes mám život v paži, nic mě nebaví a to mě na kolena sráží, já se ale nevzdávám a zase bude dobře,ale je tady to ale.... dnes to nedávám a mám to za to, že se snažím a zdraví mi do zad kudlu vráží... Už nevěřím ani těm slzám, snad jen to,že jsou slané...... snad asi co mě nezabije, to mě posílí a tím je to dané. Co na to říci víc? To je ta psychická lyrika co drze přichází a se mnou si potyká... nechápu,snad jen to,že dnes to nedávám, ale zase přijde den,kdy to budu já a já se jen tak nevzdávám.......

  Co se mě týče. I když chladno a déšť klepe na mé okno a přesto je to ráj...….. jak kopyta koních nestálých jichž je plná stáj a nemají stání, chtějí ven,snad,že nemají zdání a frkají nozdrami snad i proto, že je jim jedno,že chladno a déšť není sen.... Podzim se ohlásil v plné síle a já...co se mě týče, já šla bych lesním tichem tím deštivým počasím míle a míle, ale nesmím i když berou mě romantické chtíče...….. Tak aspoň v duchu cítím tu krásu svobodných koní,co je jim volnost nade vše a v deštivém počasí se na pastvinách cvalem honí a hříva do všech stran.... oni tak svobodní a volní bez zábran. Tak jako šedivé mé vlasy na mých skráních,tak vkradl se podzim do Šumavských hor,lesů a strání... a co se mě týče i tak to je ráj, myšlenek plná hlava, tak jako koní stáj...…….

  Balada o tísni. Zákonitě to tak je a snad musí i být, že nevíš co dál a musíš s tím žít, že vleklá reakce i na smutnou píseň mnohdy některým z nás přináší bolest,deprese a tíseň... snad za to můžou i krátící se dny a tmavá rána, někdy i zlé sny kde usedá havran či černá vrána.... A snad ve chvíli ne zrovna pravou to vše nám letí hlavou  kdy v tísni ocitáme se na dně oceánu a chceme se nadýchnout na hladině a nemůžeme...….dusíme se v té vodní tišině bez skafandru a přístroje a pomalu vzdáváme to bez boje...... Bojíme se sami sebe, bolest svírá útroby a jen unikající víra v bublinách zazebe nad hroby jež kopeme v té tísni co bere dechu, srdce skomíravě pulsuje,  podobno sametovému mechu. A měli pravdu proroci v baladě o tísni, která prostupuje mocně naším oslabeným tělem,jemuž není pomoci... a nic nekončící otázka "co bude dál?" Snad posmrtný rej, jehož je plný sál než slunce opět vysvitne a nebude hůř, snad vyléčí bolavou mysl balada o tísni jež nemá smysl.

  Neplakej obloho. Neplakej obloho vždyť  teď už je to vzdor, kaluže slz slévají se v řeky, jen použít vor.... a přes řeku ze vzdoru vystavěn most, neplakej obloho tak už dost... tak pláče obloha a sama neví či smutkem,či vzteky,plní se koryta a ze břehů vylévají se řeky, slzavé tsunami přelévá se přes všechny hráze.... Neplakej obloho nemá to cenu, usměj se,snad půjde to snáze, plačtivá obloha nad naší Vlastí přináší smutek,vnáší se strasti, chápu tu bolest nad navátým prachem, rmoutí se obloha zatažená strachem, neplakej obloho nad vůlí lidí, kdo ví co stalo se,kdo ví, kdo jejich kroky řídí.... Neplakej obloho snad bude líp nebo možná hůře.... neplakej obloho,tu špínu stejně nespláchneš a nám to nepomůže... neplakej obloho ty palčivé slzy, i nás to hrozně mrzí.... tak kanou slzy i Republice, zklamal ji Národ,nemůže věřit více... Neplakej obloho...…….

  Normálně normální. Občas přijde mi to co píši, říkám a myslím si zcela normální... následky důsledků co se děje, zdají se i celkem normální... normálně nemám ustláno na růži, sestra v klidu bodla s úsměvem injekci pod kůži au.... chtěla bych být Pan Tau, ťuky ťuk do klobouku a v duchu zmizet,tak pa brouku... Jenže normálně je to začarovaný kruh z něhož nejde ven a nelze vyfrčet jak vzduch, normálně v klusu dobíhám na schody v autobusu,je to normální a řidiči sypu kačky než zapadnu do sedačky,rozjíždíme se..... no je to zcela normální, koukám z okna v myšlence verbální. Vystupuji a dávám se na další cestu a v tom hupky hupky padají z nebe ledové krupky,normálně je to k vzteku, smrt v očích a na čele vrásky, nemám klobouk a moknou mi vlásky, kleji a sprostě nadávám, ale je to zcela normální... Z pastvin na mě čumí krávy s vemenem plným mléka, žvýkají kus trávy jen tak normálně.... takže konec cesty zcela fatální kontrolka normálnosti cvaká v otázce "co je normálně normální?"

  Kletba z donucení. Je mi mdlo a na zvracení a jinak to není, musela jsem uvalit kletbu z donucení.... věz milá sestro,že není to lež, to zjistíš,však se toho dožiješ, ta kletba protkaná vztekem tě na kolena dostane a ty se těš...….. Nenávidím to z celého srdce, ale udělat jsem to musela, nechtěla jsem se mstít, ale ty pochopíš až to udeří, pak budeš plakat zhnusením a bolestí až se to začne dít. Bohorodičko matko svatá na nebesích,mám v rukou kříž a proklínám v slzách a v modlitbě, pentagram v prstech není tíž a mě se ulevuje tím zlem,já vím,že víš. Nedojde odpuštění za její hřích, ta kletba je těžká a neprodyšná, mám to jen v rukách svých a nepovolím,snad až přijde ten čas pochopení a pokání, snad pomine zlo kletby a odpuštění zas.... až nebude slza stékat z mých řas. Bolest ponížení tolik bolí, žehnám ti Bohorodičko svatá, slzy protkané solí... sundej ze mě to závaží co tolik tíží a pak modlitba poletí do nebe, ruku v ruce a uleví se duši a snad potom odejde kletba z donucení, ...

  Poslední cesta...život po životě. Až jednou půjdu touto branou na poslední svou cestu do ticha, ¨pak nebudu souzena nikým až mé srdce dotiká….vím, že budu odevzdaná v pokání jak nevěsta před oltářem a můj anděl strážný v tu chvíli, v posledním výdechu bude i mým notářem. Beze strachu vstoupím do nového života po životě v odpuštění všeho zlého co zkřížilo mi mé životní cesty, kdy musela jsem několikrát použít i záchranné vesty. Nebojím se toho dne až pomalu se vplíží neboť vím, kdo tam nahoře z nebe můj život hlídá, ruku nade mnou drží a v klidu na mě shlíží.... Tak i tak ta smrt můj život další nenaruší neboť já projdu čistá a neporušená a vstoupím tou kovanou branou do tichého světa duší.... a ty neplač a utři si slzy, věř,že tam v tom zvláštním tichu, ten život po životě tě neomrzí.

  Dušičky. Tak nadešly svátky tichých duší a nikdo a nic je nevyruší, hřbitovy zkrásněly věčnými plamínky, stojíme u hrobů a v srdcích vzpomínky pro ty co po schodech odešli do nebe, do posmrtného života kde už je nic nebolí a nic nezebe. Vzpomínky slzavé na jejich životy, co odešly klidně do světla z temnoty, vzpomínky letí ve světle svíček pro naše drahé co na nás už shlížejí z nekonečných výšek, modlitba tichá a vroucné přání, mluvíme s nimi a není to zdání a díky za to,že jste tu byli, díky i za to jak dlouho jste žili, vzpomínat budu do konce života, plamínek věčný jenž se už mihotá, zažehl vzpomínek jasný plamen a já Vám žehnám do nebe....Amen