Zděšené stáří...

Starost na mě doléhá

jak protékající lesní potok,

rok,dva,tři,čtyři i pět

a staví se do pozice zedníka

kdy staví přede mnou zeď,

člověka stárnoucího co zkomolí

i pár vět a z jeho tváře vyčíst lze

šklebení a nechápavost,

v tváři zděšení jeho stáří

a já v děsu jak Magdalena Máří...

Pocit neklidu mě jímá rentgen

těch jeho očí co mě snímá

když neví jestli ještě vůbec žije,

v klepající se ruce sklenici když pije...

a já v pocitu bezmoci co dál

když přede mnou stál,

snad se i bál křivíce líce,

když měl mi něco říct,něco možná víc...

A jeho nechápavá demence

na mě se šklebící,do očí bijící

to zděšené stáří,nenávidím to

i chápu zároveň,má pomoc,

bezmoc a lítost nad ním

plane jak pochodeň v nechápavosti

kdy se kál,snad v tom boji demence

nemá odpověď na otázku co dál...