Závoj mlhy.

Závoj mlhy padá na krajinu,
padá na lesy,pomalu klesá...
snad,že svědkem svatebním
jsou jí tichá,šedá nebesa
co níž a níž padají
a těm závojům z mlhy 
poklonu skládají...
Bez jména a bez tváře
teď bezděčně padá na oltáře
kde ticho je bez kněze a vikáře,
bez bible a svatozáře,
není kázání a je to bez prstýnků
a závoj mlhy bez nevěsty
smutně stáčí se do lokýnků...
Svatební hostina ze spadaného listí
a kalichy plné deštných slz
co po závoji mlžném nebe čistí
a deštné panenky z rosy
z prázdnou náručí jako družičky
nemajíc kytice,nemajíc růžičky,
nemajíc komu se dvořit...
Svatba se nekoná a hlásí krach,
král paprsků slunečních
stáhnul chvoj ohnivý a jen stěží
nelze nepoznat jeho strach,
zříc z dáli krále zimy ve zbroji
a řevu co táhne se jak černý drak
a vánek rádce slunce jen němě zírá,
snad šálí ho zrak.
A podzimní královna ta nevěsta
v závoji z mlhy slzy roní,
rozplývá se v šeru a se všemi se loučí...
je konec jejím dnům a vše krásné končí.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

  Vlasy hra. Je opět ráno a já stojím v koupelně, pročesávám si své dlouhé vlasy, pohledem vpitá do zrcadlové krásy, stojím a přemýšlím co s dlouhým vlasy, které stékají jak prameny vody po ramenou, snad účes vymyslím takový, abych byla ženou upravenou. Tak zkouším sepnout drdol, leč prameny ne a ne držet, ruce pospíchají,tak padá nepovedený... to je frmol,tak vytahuji z košíčku barevné gumičky,že zapletu si culíčky, ale ruce bolí a výtvor.....je blud holý, ne není to pravé koření a nebaví mě před zrcadlem zdlouhavé dvoření. Končím a do vlasů spínám velkou černou sponku po níž vlasy spadají do úponků a nakonec i to splňuje normu krásy, tak ukončuji hru s mými vlasy.
Další informace
  Úvaha myšlenek. Co trápí mou hlavu... úvaha myšlenek uvnitř i navenek znavené, které jsou v právu,myšlenek o životě, kdy trápení jednoho je schoulené jak kotě v botě...kruté to myšlení, kdy život svinský s osudem udeří aniž by dal předem vědět a zazvonil u dveří, kdy jeden přežívá v bolesti a čeká, čeká na pomoc,ale bohužel o té se píše jen v bájích a pověsti... ¨kdy úvaha myšlenek jsou dané a jsou v právu,kolují a zatěžkávají mou hlavu. Miluj bližního svého a jeho bolest ve svých měj rukách, jeho trápení kdy topí se v slzách a nezměnných mukách, kdy jeho bolest píchá jak trní růže... tvé chápání,podání ruky pomocné tu bolest prolomit může, ale to by jeden musel chtít, chápat a přátelství ctít. Kdo si tady kdy uvědomí, že je to jak nechutný mok co přelévá se v úvaze myšlenek jak voda,jak bublající tok a hlava to nebere...brát nechce, pravdivá úvaha myšlenek, že důvěra jde pozbýt lehce, ale nabýt bohužel těžce...... kdy odchází zadními vrátky a ten kdo pochopil,tak může číst tuto ...
Další informace
  Smutná obloha. Šumava vstává je zataženo, co se to děje pro boha, že smutná je zase obloha a nebe pláče....tvoří se kaluže v nichž každá kapička jak panenka skáče. Uplakaný vstal i nový den, potichu beze slov žaluje, že ani slunce nechce ven a mraky ty šedivé nad celou  Šumavou kralují, že na to je zákon přírody a oni ten déšť schvalují a přírodu smáčí,snad…. že je zdravý a o to tu kráčí. Příroda ten slzný ron přijímá, dýchá a zlobu ani smutek nevnímá, snad,že je darem od Boha..... posílá jasný vzkaz, že nemá být smutná obloha neboť v dešti je dar a síla, vše pučí snáz....jen nebe plač a zalívej,však i v dešti je plno krás.
Další informace