Stopy osudu v čase

  Úvaha myšlenek. Co trápí mou hlavu... úvaha myšlenek uvnitř i navenek znavené, které jsou v právu,myšlenek o životě, kdy trápení jednoho je schoulené jak kotě v botě...kruté to myšlení, kdy život svinský s osudem udeří aniž by dal předem vědět a zazvonil u dveří, kdy jeden přežívá v bolesti a čeká, čeká na pomoc,ale bohužel o té se píše jen v bájích a pověsti... ¨kdy úvaha myšlenek jsou dané a jsou v právu,kolují a zatěžkávají mou hlavu. Miluj bližního svého a jeho bolest ve svých měj rukách, jeho trápení kdy topí se v slzách a nezměnných mukách, kdy jeho bolest píchá jak trní růže... tvé chápání,podání ruky pomocné tu bolest prolomit může, ale to by jeden musel chtít, chápat a přátelství ctít. Kdo si tady kdy uvědomí, že je to jak nechutný mok co přelévá se v úvaze myšlenek jak voda,jak bublající tok a hlava to nebere...brát nechce, pravdivá úvaha myšlenek, že důvěra jde pozbýt lehce, ale nabýt bohužel těžce...... kdy odchází zadními vrátky a ten kdo pochopil,tak může číst tuto ...

  Zamyšlení. Je to tu a nad to není, sobotní mám zamyšlení.... přišlo samo,přišlo z rána, přilétlo jak černá vrána pomalé myšlenek kradení jako zvěře vábení.... úvaha mi na leb sedá, ale mě to přeci nedá, k zamyšlení se vracím dál, v hlavě pusto...prázdný sál bez hudby a tanečníků, v hlavě plno vykřičníků zpoza rohu se mi smějí, hladový je ten kdo nejí.... Zapaluji si cigaretu bez zpěváků, bez sonetu,v dýmu šedém pokouření, vůně kafe k zamyšlení,lógr hnědý ve skle sedá, možná kouzlo,možná……...leda, nedivím se,mám to v sobě, možná dojde mi to v hrobě, že tu je a možná není, tohle divné zamyšlení.

  Smutná obloha. Šumava vstává je zataženo, co se to děje pro boha, že smutná je zase obloha a nebe pláče....tvoří se kaluže v nichž každá kapička jak panenka skáče. Uplakaný vstal i nový den, potichu beze slov žaluje, že ani slunce nechce ven a mraky ty šedivé nad celou  Šumavou kralují, že na to je zákon přírody a oni ten déšť schvalují a přírodu smáčí,snad…. že je zdravý a o to tu kráčí. Příroda ten slzný ron přijímá, dýchá a zlobu ani smutek nevnímá, snad,že je darem od Boha..... posílá jasný vzkaz, že nemá být smutná obloha neboť v dešti je dar a síla, vše pučí snáz....jen nebe plač a zalívej,však i v dešti je plno krás.

  Nekonečné nekonečno. Jak zvláštní je nekonečno a možná ho i znám, čtu ve svých dlaních jak ve slabikáři,podělím se a kousek Vám dám.. snad,že nekonečné je nebe, od nevidím do nevidím je ten nebeský chrám ať za dne či za tmy nikde nekončící rám...…. Jak nekonečné potůčky stékající do hlubokých vod tam v nekonečnu kde je oceán... jak nekonečná je láska proudící ze srdce v cestičkách neúprosné touhy,snad zdá se, že život je nekonečno i když někdy...... jen okamžik pouhý. Jak hluboký a nekonečný je vesmír, mléčná dráha a nekonečno hvězd je v něm, jak všechny cesty kolem světa opřádají celou Zem... jak nádherné je nekonečno, neutuchající panenství, vždy člověk v myšlenkách bude bádat v tom nekonečném tajemství.

  Zvláštní dojem. Kdy a proč vzniká tak různý pojem, všechno okolo,lidi,zvířata, hory,kopce...vše co vidím, zvláštní dojem.... pramen co ze skály prýští dopadá na hladinu a na tisíc kapiček se tříští, jak minulost co zůstává utajena době příští... A přítomnost tohoto života co nepospíchá honem, tak pomalu krokem houpavým jaj zvláštní dojem.... a čas budoucnosti letí na křídlech vstříc osudu tikajících hodin,které odpočítávají další můj rok a nemám jim to za zlé, že mezi prsty odtékají jak vodní tok pryč kolem, neúprosný čas kdy stárnu jak zvláštní dojem...... Jen šedivé mé vlasy snad vyznají se v tom časovém pásmu... nemluví a odraz v zrcadle stříbřitě napoví,že je to v pořádku, spočítané to mají a roky mé jak číslice na řádku drtí ten neúprosný čas.... ne nestěžuji si a možná v tom je plno krás...a zvláštní dojem,vezmi ho ďas.

  Dokud bije. Je to stejné jak v lesním tichu kukačky kuku kuku a tak poslouchám svůj tlukot srdce a cítím ty ozvěny dopadu na mou ruku, kterou přiloženou mám a jak tóny hudby,akordy a slova k tomu dám....ťuk ťuky ťuk jak šíp na tětivu co šponuje luk. Zrychlený tlukot bez nadsázky ťuk,ťuk,ťuk,to bývá hlava v oblacích zamilovaných, ta rychlost tepů z lásky.... nezáleží ani tak na rychlosti, když srdce je svěží a tlukot tak správný když bije a běží.... Ten pocit,že žiješ díky tomu srdci nekonečný život pokud můžeš a nenechá tě ve štychu... ale i jednou přijde přeci, kdy tlukot zjemní potichu a bez pomoci... kdy odcházíš kamsi v temné noci. Vše zmlkne,ani kukačka už v lesním tichu nekuká, ode zdi ke zdi tvoje duše je smutná,ani nemuká, vše vidí a ví,že tvé srdce neťuká... pomalu k nebi odlétá, se svým tělem a srdcem se loučí, už nebude po světě víc chodit, ťuk,klep,ťuk dobilo srdce, tak život končí...