Stopy osudu v čase

  Jak přichází múza. Když přichází múza do mé duše, vždy jí cítím když kolem kluše a rozhodla se právě zůstat, usadila se v mé hlavě  dokud dovolím jí žít a vím, že jen tak nechce odejít... dlouho tu holka nebyla a tak má nucené resty, tak je tu se mnou,skládá básně, příběhy ze života,z té dlouhé nijak lehké cesty. Vypráví kde byla,pláč i smích, smrt i život v jedné tužce.... vypráví co všechno zakusila, nechce spát a dál povídá, noc mi ukrádá... jak když chleba kouše a ujídá, nezlobím se,pijeme kafe a poslouchám to její "hej,piš a na papír to dej... dej lidem do básní poznat tu myšlenku prvotní, dej jim okusit sebe ať vědí co bylo v tvé cestě životní"... Nebojím se a tak píšu jak dlouhá a nelehká byla má životní chůze, píšu s odhodláním a píšu dál jen díky své navrácené múze.

  Pěsti ve tmě. Nečeká na den když  obmotává si zápěstí a nasazuje s klidem boxerské rukavice a jen při pohledu na něj tuhne úsměv,tuhnou líce.... ne nevypadá nijak jemně ten co se nebojí rozdávat vášnivé pěsti ve tmě. Obecenstvo zlověstně mručí a neochvějně čeká na údery toho,co do ringu cestu si klestí, na údery někdy i smrtelné, krev a obličej rozšvihaný, ne není to férový sport a obličej protihráče připomíná rozšlapaný dort. Nejsou to doteky něžné ani letmé, jsou to tvrdé bolestné rány a slyšet jsou dopady těch pěstí ve tmě... možná chtěla bych být na čas tím tvrdým boxerem, který nenosí štěstí, ale bez milosti do krve uštědřit leckomu výprask  tou tvrdou pěstí.... Nemazlit se s nikým ani se životem a už vůbec ne  laskavě a jemně, ale rozdávat bez úsměvu s uhrančivým pohledem pěsti ve tmě.....

  Doteky osudu. Až jednou skončí má dlouhá životní etapa,až dojde dech poslední a já už tady nebudu, tak nebudou mě obestírat doteky osudu.... šlapaly po mě celý život všechna čest, zažila jsem bolest,žal i lest, doteky osudu mířily a do mé hlavy, motala jsem se v bludném kruhu a nikdy nevěděla,který je ten pravý, bez představy co vše se může stát, dopřály mi i pocity,co je to se rozvést i vdát. Ale dík tomu za dvě krásné dcery, co v osudu přišly jak v květním kalichu možná z lásky,ale ne v přepychu... a zase byl to osud co zapůsobil než s úšklebkem mě dobil, s omluvou mi pomohl i vstát, otřepat se ze všeho,vzchopit se a jít zase dál...…. Jak vánek zavál mě sem do náruče nic nekončící lásky, asi za odměnu,za to co zpsobil když tahal za provázky... teď ve věku kdy vrývají se vrásky, tak osud dotekem krásně, tak jako nach dává mi do vínku psát tyhle básně... v náručí lásky dokud tu pobudu, tak vychutnávám si ty doteky osudu.

  Nenávratně pryč. Tak kráčím pod teplou leč zataženou oblohou v tom lesním tichu a nasávám atmosféru té vůně, klidu a lesního pychu...…. leč připadám si v té kráse jak osamělý voják v poli kdy vzpomínky na dobu minulou mě drtí a v srdci bolí. Mám třináctou komnatu a od ní stále nerezavějící klíč těch vzpomínkových pochodů jež jsou nenávratně pryč. Jak malá holka co ke hře jí stačil jen kulatý míč a jeden by plakal a nebo se i smál, to dětství a dorůstající mládí uteklo za brány klidu a co dál..... Život poté přitvrdil a do vínku radosti vtěsnal i bolest,žal i klinickou smrt,když otevřel se druhý sál....a osud kopal dál.... nevím proč minulost drtí a trápí mě i v této mé věkem dané době... snad dojde minulost odpuštění až zavřu oči a budu v hrobě a tak se mou odejde i vzpomínkový klíč na doby minulé,co pak už budou nenávratně pryč.

  Sudičky. Tři mi stály u kolébky nad čím přemýšlely asi, sudba převelice těžká... první do vínku mi dala ne moc velké krásy... druhá nad kolébkou stála, z přemýšlení měla vrásku, do vínku přec chtěla mi dát štěstí, zdraví a taky lásku... moc se jí to nepovedlo, život dával rány, to,že s třetí sudičkou přilétly i vrány. Jako dítě v kolébce čekala jsem svůj osud,možná dobrý, možná zlý a čekám na něj dosud... takže třetí sudička neměla moc práce, smrt,nemoc i neštěstí sdělila mi krátce... Nebýt kmotřičky "Štěstí" co po špičkách přišla k ránu, poslední sudbu obrátila jinak bych byla v Pánu.... tím pohádka začala kdy tři sudičky přišly přát, ať už štěstí v neštěstí, něco do vínku musely mi dát. Vždy to dobře dopadne než zazvoní zvonec, princ si zamiloval princeznu a pohádky je konec.

  Vstávání s rozbřeskem. Vstávám je 7 h,mé oči nechtějí dál spát,tak vstávám a jen tak v županu vařím kafe, postavím ho na stůl a první cigárko si dávám... nejsem sama kdo vstává a slunce na straně východní si na čas dává a své paprsky za lesem pomalu strká ven.... nechce se mu,ale musí, skončil totiž noční sen. Kdo ví a zná ten může říct, že nejhezčí jsou tichá Šumavská rána,kdy za nocí zavírá se brána a okolní příroda probouzí se v rozbřesku, nadýchla se v té romantice, v tom tichém ranním potlesku. Je škoda nevstat a spát dál... přijít o tu nádheru,ten vzácný obraz a v ranním vstávání o krásný sál, nelze prostě zaspat tu nádheru a vstávání s rozbřeskem má své výhody,když v tom tichu u kafe můžete pozorovat to probouzení přírody. Nepoznala jsem nikdy tak klidné vstávání jak tady na Šumavě a skláním se v úctě a mé ruce v tom tichém potlesku vítají nový den,v tom přenádherném rozbřesku.

  Ticho a boj před bouří. A teď náhle přitáhl se nad Kašperské Hory černý mrak jenž hrozivě a temně leží nad krajinou jak starý vrak... vše ztichlo,ptáci i příroda mlčí a čeká se na první blesky,kroupy a přívaly vody,v tichosti se vše krčí... Co nadělí samo nebe, bude to zlé či dobré, pomalu zvedá se povětří což nic dobrého nevětří a po horku a dusnu zebe... slunce snaží se dostat přes tu těžkou clonu černých mraků a tápe jak ztraceno v lomu. Snaží se a snaží i na bodu zlomu, své paprsky mezi to černo neochvějně vráží jak nůž... možná zdaří se mu to cože.... nadále se odehrává tichý boj těch živelných soupeřů na nebi a čeká se co bude dál... Z jedné strany žhavé slunce, z druhé strany nasupený černý mrak a přívrženců plný sál... a zdá se,že prohra sluneční bude skutečná a bouřka se blíží a je plná síly,pomalu a s přehledem se dere ke svému cíli.